O endors

Již 1. října 2023 vstoupila v účinnost ve významné části „velká“ novela zákoníku práce (dále jen „ZP“) provedená zákonem č. 281/2023 Sb. Tato změna reagovala na dvě klíčové směrnice Evropské unie, konkrétně směrnici č. 2019/1152 o transparentních a předvídatelných pracovních podmínkách a směrnici č. 2019/1158 o rovnováze mezi pracovním a soukromým životem rodičů a pečujících osob.

U části této novely ZP nastala její účinnost až k 1. lednu 2024, což se týká zejména změny definice tzv. nepřetržitého odpočinku v týdnu. Tato změna byla motivována rozsudkem Soudního dvora Evropské unie (dále jen „SDEU“) ze dne 2. března 2023 (ve věci C-477/21). Podle tohoto rozhodnutí není povinný minimální denní odpočinek (jak vyplývá, z článku 3 směrnice 2003/88/ES, o některých aspektech úpravy pracovní doby) součástí minimální týdenní doby odpočinku podle článku 5 téže směrnice, ale je k této době přičítán. Rozhodnutí SDEU tak jednoznačně stanovilo, že minimální denní odpočinek nelze bez dalšího považovat za součást týdenní doby odpočinku, neboť se jedná o dvě zcela samostatná práva zaměstnanců. 

Pokud by se tento výklad pojmů denního a týdenního odpočinku potvrzený SDEU aplikoval v tuzemských poměrech před zmiňovanou novelou ZP, pak by to znamenalo, že k nepřetržitému odpočinku v týdnu (alespoň 35 hodin) bylo nutné připočíst též nepřetržitý odpočinek mezi dvěma směnami (alespoň 11 hodin). Podle rozsudku SDEU mají totiž zaměstnanci nárok vedle týdenního odpočinku právě i na odpočinek denní, který se k týdenní době má přičítat, i když jí bezprostředně předchází. Pokud tedy došlo k souběhu denního a týdenního odpočinku, musely být poskytnuty oba, a to postupně s tím, že denní je poskytován jako první. V českém právu by to tak znamenalo povinnost poskytnout jednou týdně odpočinek nejméně 46 hodin po sobě jdoucích.

Proto výše zmiňovaná novela ZP přejmenovala původní zákonný termín „nepřetržitý odpočinek mezi směnami“definovaný v původním ust. § 90 odst. 1 ZP na nový termín „nepřetržitý denní odpočinek“. V podstatě tak došlo ke stanovení povinnosti zaměstnavatele při rozvrhování pracovní doby poskytnout zaměstnanci vždy nepřetržitý denní odpočinek v trvání alespoň 11 hodin (12 hodin v případě mladistvých), přičemž tento minimální odpočinek musí být zajištěn v rámci časového úseku 24 hodin po sobě jdoucích. Je tak nadále nepochybné, že není určující délka odpočinku mezi koncem jedné směny a začátkem bezprostředně následující směny.

S účinností od 1. ledna 2024 pak došlo ke změně samotné koncepce a definice nepřetržitého odpočinku v týdnu obsažené v ust. § 92 odst. 1 ZP. Jednak bylo stanoveno nové pravidlo, že v rámci týdne musí být zaměstnanci poskytnut nepřetržitý odpočinek v trvání alespoň 24 hodin, který musí bezprostředně navazovat na nepřetržitý denní odpočinek (v délce alespoň 11 hod). Až tuto celkovou dobu trvání obou odpočinků (tj. celkem alespoň 35 hodin) zákoník práce nyní označuje jako nepřetržitý odpočinek v týdnu. 

Délka nepřetržitého odpočinku v týdnu je tak novelou ZP opět najisto postavena v minimální výši 35 hodin (nikoliv minimálně 46 hodin, pokud by se původní zákonná úprava aplikovala způsobem vyplývajícím z výše uvedeného rozhodnutí SDEU). Stejně jako za předchozí úpravy může být tento nepřetržitý odpočinek v týdnu zkrácen za stanovených podmínek až na dobu 24 hodin, pokud následující nepřetržitý odpočinek v týdnu bude prodloužen tak, aby za období 2 týdnů činil celkem alespoň 70 hodin.

Tato úprava nyní rovněž platí a musí být zaměstnavatelem zajištěna i při rozvrhování pracovní doby zaměstnancům pracujícím na základě dohod o pracích konaných mimo pracovní poměr.

Závěr

Zmíněné změny ZP jsou tak klíčové pro pochopení nové úpravy doby odpočinku zaměstnanců. Novela ZP postavila na jisto, že zaměstnavatel je povinen zajistit všem zaměstnancům minimální nepřetržitých denní odpočinek, který se počítá vždy v rámci 24 hodin po sobě jdoucích. Dále bylo nově definováno, že minimální nepřetržitý odpočinek v týdnu vždy v sobě zahrnuje nepřetržitý denní odpočinek, který je poskytován vždy jako první.